Moje svatba na zámku
Můj svatební den jsem si představovala už od dětství. Snad jako každá holčička jsem toužila po dlouhých bílých šatech a závoji s krajkou. O nádherných květinách a vysněném princi.
Čím jsem byla starší, byla jsem taky trochu náročnější a taky více v obraze. Když mi bylo 24 let, potkala jsem svého vysněného muže, sice nepřijel na bílém koni, ale přišel ke mě. Stála jsem u vánočního stromečku uprostřed náměstí a doufala jsem, že to bude on.
A byl to on. O pár let později jsme si řekli své ANO.
Když přišlo na výběr termínu, bylo nám to vcelku jednu, naším cílem bylo vzít se během léta. A to bez omezení a opatření vůči covidu. Dlouho jsme zvažovali, zda chceme svatbu v kostele nebo na radnici. Ale pak přišel ten nápad. Na zámku. Vedle našeho města je krásný zámek s parkem a zahradami. Domluvili jsme si termín a krásnou gotickou zahradu. Vše s tím, že za špatného počasí bychom se přesunuli dovnitř.
Nastal den D. Brzy ráno jsem odjela k vizážistce a nechala vše ostatní na příteli a rodině. V tu dobu jsme již měli dvě malé děti. Byla jsem tedy na vážkách jak to dopadne, ale vše trefili dle mých představ. Po mém návratu domů jsem se cítila jako princezna, hezký make-up a účes se stříbrnou broží a drobnými růžovými kamínky. Moje dobrá kamarádka mi pomohla do šatů. Zatímco všichni zdobili auta a pomalu se do nich soukali, já byla nervózní.
Pohled mého otce
Když jsem přicházela k autu, čekal mě můj otec s kyticí, jeho pohled pyšného otce si uchovám v srdci po celý život. Po cestě v autě ze mě trochu nervozita opustila. S příjezdem na zámeckou zahradu úplně vymizela. Otec mi otevřel dveře a zámecká paní srovnala šaty a spodní krajku.
Všechny potřebné dokumenty vyřídil přítel přede mnou a já už mohla jen klidně vejít. Ženich mě stále neviděl. První šli naši svědkové. Poté přítel s malým synem. Najednou přestala hrát hudba a opět začala, tentokrát to byl svatební pochod, ten klasický, známý pochod. Hudba a zámecké prostředí vyvolalo ve všech hostech příjemný pocit, který dovršil mým příchodem po zámeckých schodech v obrovské nadšení. Vycházela jsem ze zámku po boku mého otce, který zároveň vedl i moji šestiletou dcerku. Snažila jsem se udržet krok a dýchat. Všichni se upřímně dívali na mě, na ženicha. Přišel moment, kdy mě otec předával ženichovi. Zvláštní pocit, celý obřad trval věčně, zpětně mi to připadá jako chvilka. Chvíle, kterou bych si ráda zopakovala, ale už to nejde, můj prince je jen jeden.
Zůstali mi krásné vzpomínky a fotografie. Není nic úžasnějšího než se společně dívat na naše štěstí.