2 příběh od Nikol - Nevěřila jsem, že svatební den uteče tak rychle

Vlastní příběh č. 2 od Nikol

Několik měsíců plánování a příprav dospělo do finále

Čtvrtá sobota v září a já se vdávám. Kupodivu nejsem ani trochu nervózní. Beru si přece toho nejlepšího chlapa na světě. Spát jsem šla asi ve tři ráno, a přesto už jsem kolem šesté na nohou. Musím toho ještě tolik stihnout!

Uvidíme se až u oltáře

Předám naši dvouletou dceru budoucí tchyni a odjíždím ke svědkyni. S přítelem jsme domluveni, že se uvidíme až před obřadem. Naposledy ještě zkontroluji, jestli se na místě, kde se bude konat hostina a následná oslava, všechno děje podle plánu.

Nebreč, rozmažeš se!

Do obřadní síně přijíždím jako první a společně s mým tatínkem se schovávám do místnosti pro utajené nevěsty. Zpoza dveří slyším, že se na chodbě řadí hosté. Teprve tehdy poprvé cítím jistou nervozitu. Koordinátorka svatby nám dává znamení, že už můžeme vyjít.

Na chodbě slyším hudbu, kterou jsem si pro svůj příchod vybrala. Canon in D hraný na housle a piano. Do očí se mi derou slzy a tatínek mě upozorňuje, že se rozmažu. Sám má ale v očích slzy.

A máš to jasný, brouku!

Ta půlhodina uběhne strašně rychle. Najednou je ze mě paní. „A máš to jasný, brouku,“ vypadne ze mě směrem k mému nyní již manželi a oba dva se tomu zasmějeme. Nervozita z nás obou spadla. Přijímáme gratulace, přežíváme focení (ani jeden na nějaké to pózování nejsme, proto jen pár cvaknutí foťáku a šup na oběd, kručí nám v břiše) a jako první v řadě odjíždíme na oběd.

Než jsem se nadála, bylo po všem

Na tatínkovu svíčkovou prostě nikdo nemá. Kdyby to nebyla svatba, jistě by se všichni plácali po plném pupíku a olizovali se až za ušima. Házím kytici – spíš jen tak pro legraci – a tu chytá dávno ženatý známý. Slyším jeho ženu, jak ho zdálky okřikuje, ať to kouká zahodit a nedělá ostudu. Tomu se nejde nesmát.

Při krájení dortu se ze srandy na oko pohádáme, kdo z nás bude mít ruku nahoře. Přece se říká, že kdo má ruku nahoře, ten to doma povede. Při hraní her všichni smíchy skoro brečíme, zapojili se i staří pardálové, kteří na začátku hrdě hlásali, že takové srandy nejsou pro ně. Svatební tanec absolvujeme společně s naší dcerkou.

Říkali mi, že svatební den uteče jako voda a já jim nevěřila. Najednou se rozhlížím kolem. Polovina hostů už se rozloučila, druhá jen tak tak stojí na nohou. O půlnoci se odebíráme domů. Máme to za sebou. Uteklo to rychle, ale stálo to za to.

Pokračování následuje – Na naši svatební cestu vzpomíná celá rodina

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Svatební cesta a pobyt na zámku Loučeň/Honeymoon and stay at the Loučeň chateau.

Odkazy/Links

Svatební fotograf Pavel Zahálka

který umí, a ví, co zachytit